Skleník

Vanonat byl ze všeho toho narážený asi dost unavený, takže když jsi ho chytla tak jen splihle visel dolů a jen houpal nohama. Možná se ti to zdálo, ale když jsi mluvila o jeho bojovém duchu tak se trochu začervenal. "Venonat?" bylo jediné, co ti na tvůj projev řekl. Asi neměl co dalšího by ti řekl. Ale kdo mohl tušit, co to znamenalo?

Hanako Chōseki

Asi už jsem byla z toho hladovění tak mimo, že jsem si myslela, že se Venonat začervenal, rychle jsem potřásla hlavou, abych se dala zase nějak dohromady a zůstala ještě pár minut při plném vědomí. Když si fialový chlupáč pohupoval nožkami, položila jsem ho opět opatrně na zem a schovala si broučí pokéball do tašky, měla jsem pocit, že mi ho beztak po odchodu ze skleníku zabaví, ale co se dalo dělat. "Kéž bych ti tak rozuměla, za to doufám, že ty jsi dokázal porozumět každému mému slovu, protože nemám v povaze něco říkat jen tak do větru." Usmála jsem se a znovu natáhla ruce k Venonatovi, jako bych ho chtěla obejmout. "Tak co, bojovníku? Půjdeš s námi dobývat svět?" S touto otázkou ze mě opadla jakákoli pozornost, proto kdyby toho chtěl Venonat využít, tak měl teď největší šanci mi dát pořádně na frak za to, jak jsem se dovolila ho zvednout nebo něco podobného...

Venonat se nechal položit zpět na zem a chvíli stál bez hnutí. Pak upřel svojí obří oči na bulbasaura a chvíli si ho prohlížel. Vypadal skoro, jako kdyby obdivoval jak je velký a silný. Nejspíš to, co jsi řekla pro něj přeci jen něco znamenalo. Nakonec začal skákat na místě, tedy skočil jen tak jednou, či dvakrát a pak si vyčerpaně sednul. Asi byl ze všeho prostě příliš unavený. Ale celkově se zdálo, že je ochotný dát tomu šanci

Hanako Chōseki

"A nevzdá se a nevzdá..." pronesla jsem nahlas jednu ze svých myšlenek a při pohledu na Venonata se znovu vyčerpaně ušklíbla. "Tak jdeme bando, hurá do světa, ačkoli nejprve si skočíme do pokémoního střediska!" Do jedné ruky jsem chytila Venonata, do druhé svého stále rozhozeného Bulbasaura, se kterým jsem párkrát poskočila ve vzduchu a ujistila ho, že se přece nic tak hrozného nestalo a že nemusí být smutný. Po těchto slovech byl jako vyměněný a zase si začal vesele mávat packami, s úsměvem od ucha k uchu jsem se vydala ven směrem ze skleníku, avšak stále nechávala prostor kuličce, kdyby si to přeci jen rozmyslela. U vchodu jsem podle potřeby trochu přibrzdila a čekala, zda mi seberou můj v podstatě nevyužitý broučí pokéball nebo mi ho nechají pro případ, že bych do něj musela někdy dočasně uložit Venonata...

Když si chtěla odejít, tak tě zastavili pořadatelé. "Omlouvám se, ale pokud máte chyceného pokémona, nemůžete s sebou vzít druhého. A pokud nemáte, pak byste měla ten pokéball využít, nemáme povoleno pouštět nechycené pokémony ze skleníku... " řekl ti jeden z těch, co řídili soutěž, zatímco ti druhý vracel tvé pokémony

Hanako Chōseki

"Do fasa, já to věděla!" Nad pořadatelovými slovy jsem pouze zvrásnila čelo a otočila se k nim na chvíli zády. "Vydržte tedy..." Znovu jsem z tašky vytáhla broučí pokéball a ukázala ho Venonatovi, aby si nemyslel, že ho chci najednou přepadnout. "Bude to jen na chvilku, poběžím s vámi do střediska a pak si někam zajdeme, vydrž to, promiň." Ke konci jsem spíše už šeptala, protože mi též nebylo příjemné posílat chudáka Venonata do pokéballu, ale co se dalo dělat. Lehce jsem ťukla pokéballem o chlupáčka a doufala, že se mu tam bude alespoň trochu líbit. "Tak už mohu projít?" optala jsem se a unaveně si zívla na celé kolo...

Venonat zřejmě neměl pořád dost kušeností, ale zato opět ukázal svojí válečnickou povahu. Rozeběhl se a vrazil do pokéballu. Uspěl jen částečně. Jeho náraz ti sice pokéball vyrazil z ruky, ale zase se do něj chudák sám chytil. Ale pokéball se potom ani nezatřásl, takže asi už dál nebojoval. Jeden z těch, co hlídali východ ze skleníku se zasmál. "Samozřejmě" odpověděl. Zřejmě všechny pobavil venonatův přístup

Hanako Chōseki

"S tím bude ještě práce, ale nevzdává se a to je hlavní!" Ušklíbla jsem se a sebrala ze země svůj broučí pokéball, který schovala do tašky společně s mými zbylými dva pokémony, jež toho museli mít určitě též plné zuby, především Sho, protože on nebyl zvyklý být takto dlouho v pokéballu bez udání důvodu. Uklonila jsem se pořadatelům, zamávala všem ostatním pokémonům ve skleníku na rozloučenou a rychle vyběhla ven z budovy, abych se co nejdříve dostala do pokémoního střediska, kde se mi opět podívají na moje drahé přátele...

>> Pokémonové středisko Zeleného města